hospic_logo_inverted_RGB.png

Vždycky jsem chtěla psát.

Vzpomínám si, jak jsem asi v osmi nebo devíti letech byla o prázdninách na chatě u prarodičů. Pečlivě jsem si nalinkovala několik čistých papírů a na základě pár přelouskaných romantických sešitků Večerů pod lampou, které čítávala babička, vymyslela vlastní story. Popsala jsem asi čtyři stránky příběhem dvou mladých lidí, kteří se poprvé potkají na břehu Hvězdného jezera (ten název si vybavuji i po všech těch letech), kde dívka smutní po bývalé lásce. Seznámí se tam s klukem, chvilku si povídají, a když přijdou zpátky do hotelu, kde oba bydlí, požádají o společný pokoj...

Bylo to neuvěřitelně prostoduché, protože jsem tehdy měla jen slabý pojem o romantické lásce, a žádný o té fyzické.

Po letech, když jsem byla v pubertě, našla jsem tenhle klenot na chatě v šuplíku pod televizí a zničila ho. Jako puberťačka jsem se styděla za tehdejší naivitu. Dodnes toho lituji...

Hlavně na střední škole jsem měla velké ambice, ze kterých mi do dnešního dne zůstalo několik básní, úvah a krátká povídka uveřejněná ve školním časopise.

V dalších více než 15 letech jsem v tomhle směru nic nepodnikla, až do chvíle, kdy se mi do ruky dostala kniha ON od kanadských autorek Elle Kennedy a Sariny Bowen. Byla jsem z ní unešená. Tehdy konečně můj kompas začal ukazovat sever a v hlavě se mi začal skládat vlastní příběh.

A od té doby i několik dalších.

Doufám, že vás bude bavit je číst, tak jako mě bavilo je psát...